Rodinné focení na Bukové

Aneb je potřeba se obávat neposedných dětí?

Začátkem února jsme s rodinkou Diblíků podnikli takové focení dětí s pejskem, ale v závěru se z toho strhla neplánovaná rodinná série a fotili se opravdu všichni. Zpočátku nám ale Adrianka, ségra Filípka, protestovala a nechtěla se s ním fotit na kládách dřeva. Ačkoliv z toho vznikl poměrně pěkný kontrast nadšení pro focení, shodneme se na tom, že usměv Adriance sluší mnohem víc.

Usoudili jsme, že bude lepší, aby nemrzla a nechali jsme ji lebedit si v autě a tak nějak jsme se smířili s tím, že na fotkách bude Filípek, pes a rodiče. Tak jsem si fotila a v pár minutkách volného času jsem zpozorovala tu lišku vypočítavou,co se na nás šklebí za okýnkem vytopeného auta. Nepozorovaně jsem se s foťákem v ruce přiblížila k okýnku a začala jsem na ni dělat opičky. Ihned se toho chytla a já tak mohla vyfotit portrét se slzičkou u oka, ale už s úsměvem od ucha k uchu.

Nenutila jsem ji vylézt z auta. Byla jsem moc ráda, že jsme společně zažehnaly pláč a já se věnovala s foťákem zase zbytku rodinky.  Po tom co jsme si nafotili pár fotografií u lesa, se nám začalo schovávat sluníčko, takže jsme naskočili do auta a rozjeli se níže na louku, kde nám imponoval nádherný zimní pohled na zapadající slunce. Vystupovala jsem v přesvědčení, že udělám ještě další fotky Fildy s pejskem a mamkou, ale v tom zápalu focení, jsem nepostřehla, že vedle mě běhá rozřechtaná Áďa. S foťákem jsem byla ještě stále opatrná, abych ji nějak nerozhodila, takže jsem ji fotila naprosto skrytě.

Mám moc ráda, když se rodiče zapojí a zabaví své děti svým důvtipem, hravostí a vynálézavostí. Musím Vás varovat, že to od Vás, jako rodiče, očekávám a rozhodně se nebudu zlobit nebo se Vám smát za to, že se snažíte být se svými dětmi přirození a obyčejní. Zde rozhodně sehrál velkou roli tatínek, v momentě, kdy se snažil vyvolat koulovačku a stát se lidským terčem. A to najednou bylo zábavy !
Po proběhnutí Aďka zapomněla, že se vlastně na začátku nechtěla fotit a já tak mohla uchovat okamžiky v náruči jejího táty.

A to byl okamžik, kdy jsem rozhodla, že "ano, máme vše co jsme chtěli". Nádherné světlo, spolupracující Adrianku a usměvavého, milujícího rodiče. Touto fotkou ukončuji článek, který Vám měl ukázat reálný příběh z focení, kdy to vše není nalajnované a načasované, ale kdy se pracuje podle situace a možností.
Děti jsou čisté duše a nechci, aby byl na ně v průběhu focení vyvíjen jakýkoliv tlak v podobě, že paní fotografka tu s námi nebude věčnost.
Věřte, že já na Vás mám čas vždy a na děti dvakrát tolik. Nepřeji si, aby si z mých focení kdokoliv odnášel doživotní trauma a už nikdy se nechtěl postavit před objektiv. Snažím se o pravý opak!

A pár tipů závěrem?